Vzdor u dětí je frustrující a těžko zvládnutelný jak pro rodiče, tak právě pro děti samotné. Rozhodně to ale není neobvyklý jev. Období vzdoru je přirozenou součástí dětského vývoje a může být dokonce známkou zdravé asertivity.
V tomto článku si nejdříve krátce představíme co období vzdoru znamená a kdy se u dětí vyskytuje. Následně na vás čeká část rozhovoru se skvělou vývojovou psycholožkou Lucií Miškóci (@nadechnise), se kterou jsme se tomuto tématu věnovaly více do hloubky na livestreamu na mém instagramu.
V rozhovoru se dočtete například jak se vzdorem u dětí pracovat, jak řešit konkrétní situace a také si odpovíme na časté dotazy.
Nečeká vás pouhý “výklad z chytré knihy”, ale reálné situace ze života.
Co je to vzdor u dětí?
Během dětského vývoje procházejí děti fází známou jako „období vzdoru“. Je to období, kdy děti začínají prosazovat svou nezávislost, zpochybňovat autoritu a testovat hranice.
Toto období může být náročné jak pro děti, tak pro jejich rodiče, protože vyžaduje pochopení, trpělivost a efektivní komunikaci.
Období vzdoru je běžnou součástí lidského vývoje a se správnou podporou a vedením může sloužit jako zásadní odrazový můstek do budoucího života.
Kdy se období vzdoru u dětí objevuje?
Období vzdoru se objevuje obvykle okolo druhého roku. Jedná se o období, kdy rychle postupuje vývoj dvou sfér – intelektové a povahové – které se spolu zároveň moc nepotkávají. Dítě se dostává k širokému spektru emocí, které ale neumí uchopit.
Záchvat vzteku je reakce na situaci, kterou dítě samo neumí jinak vyřešit, pokud mu s řešením nepomůže rodič.
Chcete dostávat novinky a doporučení ze světa (nejen) dětského zdraví?
Připojte se k dalším 168 lidem a nenechte si ujít novinky z blogu.
Odběrem souhlasíte se zpracováním osobních dat
O vzdoru s psycholožkou Lucií Miškóci
💡 Určitě sledujte Lucčin instagramový profil @nadechnise – má mnoho zajímavých webinářů a jeden chystá přímo na téma vzdoru u dětí.
Je vzdor u dětí běžný?
Co se týče vzdoru u dětí, hlavně bych chtěla zmínit, že to je normální, běžné. Neznamená to, že to není nepříjemné, těžké a kolikrát hrozně otravné.
Je třeba si uvědomit, že je to nějaká vývojová fáze, kterou si ty dětičky prostě potřebují projít. Někdo víc, někdo míň. Hodně to záleží i jako na temperamentu dítěte.
Co když dítě přeskočí fázi vzdoru?
Někdy se stává, že rodiče stále nezaznamenali fázi vzdoru u dítěte, které už má přes dva roky. Já si myslím, že i to je v pořádku. Buď bude dítě vzdorovat později, nebo je to holt klidnější osobnost, která se se získáváním samostatnosti a budováním vůle popere nějak míň bouřlivě.
U dětí, které jsou naopak víc energické, temperamentní, hodně projevují radost a příjemné emoce, mnohdy nalezneme i silnější projevy té druhé stránky – vztek, silná vůle (přes to, jak to chci, nejede vlak). Roli nehraje pouze přístup rodičů.
Ty máš o něco staršího chlapečka, než je můj Bertík. Drží se ho vzdor ještě?
Můj chlapeček má něco malinko přes tři roky. Přijde mi, že už z toho trošku vyrůstá.
Dobrá zpráva pro maminky, které mají třeba dvouleté děti – po třetím roce to může být už lepší. Obecně i z literatury vyplývá, že vzdor v tomto věku většinou ustupuje a s dítětem se dá víc domlouvat.
Jaká je tvoje zkušenost s ústupem vzdoru?
Připadá mi, že pomůže, když dítě už dokáže dobře používat jazyk a slova, dokáže si říct, co chce. Já jsem si teď říkala – to je jako diagnóza, mít matku psycholožku – protože fakt začal hodně mluvit o pocitech, až si říkám, že to je zvláštní.
Pomáhá to, aby se vyznal v tom, co se teda děje, aby se dokázal podle toho zařídit. Nebo abych se podle toho dokázala zařídit já.
Není to už tak, že někam přijdeme a on začne křičet a plakat. Teď mi může říct, co mu vadí a já to můžu buď nějak vyřešit, nebo mu říct, že v ten moment to vyřešit nemůžu, ale že spolu to zvládneme.
Takže ty mu od malička hodně popisuješ pocity?
Dělám to vlastně úplně intuitivně. Mluvím například o tom, jakou emoci mám já. Mnohdy se to vyskytuje i v pohádkových knížkách, kde dítě může reagovat stylem byl/a bych naštvaný/á kdyby se mi tohle stalo. Přichází to přirozeně.
Jak se vzdorem pracovat? Měl by si rodič pokaždé stát za svým a být stoprocentně konzistentní?
Mně samotné se osvědčilo
- popisovat, co se děje obecně;
- popisovat, co mi připadá že se děje s dítětem samotným;
- hledat kompromis.
Osvědčuje se mi také snížit nárok na sebe i dítě, když vím už dopředu, že dneska nemám kapacitu na to být důsledná, půl hodiny tam stát a říkat ne, ty se obuješ sám, ty to umíš.
Lepší je popasovat se s tím stylem – spěcháme dneska na autobus, tak já ti pomůžu.
Jsem tam pořád v roli, kde to řídím já. Já jsem nějaký ten rodič, který rozhodne, jak to teda bude. Mám “autoritu”, ale zároveň ulevím mu i sobě a netrvám na tom, když není čas a necítím se na to.
To mi přijde taky dobré, že člověk nemusí být pořád stoprocentní…
Jo, myslím si, že to nejde. Máme pokaždé jiné množství energie, pokaždé má také jinou energii a jinou náladu dítě. Takže si myslím, že v reálném životě jednoduše nejde být stoprocentně důsledný, jak se to píše v chytrých knížkách.
Jak řešíš to, že dítě nechce jít domů z dětského hřiště?
Já říkám dopředu, že například půjdeme už za chvilku domů. Dítěti se v tomto věku ještě těžko chápe co je to pět minut, co je to ta chvilka. Snažím se přirovnávat spíš ve smyslu až dojedeš autíčkem odsud tam, už půjdeme. **Docela mi funguje říkat to dopředu, ale vím, že je spousta rodičů, kde to takhle hladce nejde.
Někdy tam to dítě fakt hodně chce být a i když je dopředu upozorňované, že už se půjde, rozumí i tomu proč (například, že někam pospícháme), tak jednoduše nechce. Přijde mi, že se to zhoršuje v situaci, kdy i my jako maminky jsme ve stresu – například že musíme hned teď rychle odejít, že na nás právě někde čeká autobus.
Dítě najednou taky cítí stres a tlak. Připadá mi důležité nějak zkusit zklidnit sebe, nejdřív se sama prodýchat a z pozice klidu s dítětem teprve nějak mluvit.
Existují i nějaké další tipy, jak řešit, když dítě nechce z někama odejít?
Někomu taky pomáhá nastavit minutku. Nosí si s sebou takové to klasické kuchyňské vajíčko nebo kuřátko. Řekne se, že se půjde za pět minut, na daný čas se minutka nastaví a dítě pak reaguje na zvuk.
Tohle se mi například osvědčilo, když měl malého vyzvedávat dědeček a on nechtěl jít, sekl se, že se ještě chce dívat na pohádku. Já už jsem potřebovala jít do práce, tak jsem zatelefonovala dědečkovi, ať zazvoní.
Když dědeček zazvonil, tak malý vyskočil a šel. Reagoval na zvuk, že už dědeček přišel.
Je vzdor dítěte selhání výchovy?
To, že si rodiče myslí, že selhali ve výchově, když se dítě vzteká, je velké a často zmiňované téma.
Vztek je jenom jedna z emocí – máme radost, smutek, strach. To jsou základní lidské emoce a k životu patří. Je důležité snížit očekávání, že se dítě nikdy nebude vztekat, nebrat to jako své selhání.
Vzdor je přirozený a zároveň se to dá brát i jako signál. Když si dítě před nimi dovolí vztekat se, dá se to chápat jako známka důvěry a bezpečného vztahu.
Ukazuje to, že rodič pro dítě není jen chladná autorita, ze které má strach a nesmí před ním projevit žádné emoce, žádnou vlastní vůli.
Pokud si chcete poslechnout víc…
A jelikož jsme si povídaly opravdu dlouho a probraly všemožná témata, celý záznam z livestreamu najdete na mém instagramu @lecimdeti 🙂
Co jsme například ještě rozebíraly?
- Jaký je rozdíl mezi výchovou současné generace a generace našich rodičů?
- Jak je to s nastavováním hranic?
- Jak pracovat se vzdorem dítěte na veřejnosti nebo u lékaře?
- Jak dítě bezpečně uklidnit?
- Vzdor, jídlo a možnost volby
- Usínání
- Sdílení hraček
💡 Odkaz na celý rozhovor ZDE.
Závěr
Ve světle informací a rad, které nám poskytla psycholožka Lucie Miškóci, je jasné, že vzdor u dětí je nejen přirozený, ale je i zásadní součást jejich vývoje. Jde o fázi, ve které děti testují své hranice, učí se vyjadřovat své emoce a stávají se nezávislejšími osobami.
Pro rodiče je klíčové zachovat klid, trpělivost a empatii. Je důležité si uvědomit, že neexistuje jednotné řešení pro každou situaci. Místo důsledné konzistence je často efektivnější hledat kompromisy a upravit přístup podle aktuálních potřeb a stavu děťátka i rodičů samotných.
Toto náročné období je příležitostí pro děti i rodiče k učení se, jak společně zvládat výzvy a emoce. To nejen posiluje vztah mezi rodičem a dítětem, ale také připravuje dítě na budoucí životní situace. Je také důležité mít na paměti, že vzdor není znakem selhání ve výchově, ale příležitostí pro růst a rozvoj.
Závěrem, každý rodič by měl pamatovat na to, že i v nejtěžších chvílích vzdoru a vzteku je láska, trpělivost a pochopení to, co skutečně formuje zdravý vztah a pomáhá dětem vyrůstat v silné a nezávislé jedince.
Výchova není o perfektním dodržování pravidel, ale o cestě, na které se učíme o sobě, o našich dětech a o tom, jak spolu můžeme růst.
Doufám, že jste v článku našli užitečné informace a budu se těšit zase u dalšího článku!
Vaše Tereza
