Těhotenství

MOJE CESTA K MIMINKU

Chtěla bych přinést trochu naděje ženám, které potkal podobný osud – IVF

Před rokem jsem si u vánočního stromečku přála, aby byl rok 2021 v mém životě zlomový. Čekala nás svatba, což je samo o sobě obrovská událost v životě. Jenže my jsme se rozhodli, že nebudeme troškařit:D Již když jsme se poznali, tak jsme oba věděli, že jsme připraveni založit rodinu. V době Vánoc 2020 jsem tedy začala brát velké množství hormonální stimulace, které bylo nutné pro plánovaný cyklus IVF. 

Již víckrát jsem vám v příspěvcích zmiňovala, že Bertíka máme z umělého oplodnění. Tuto metodu jsme museli zvolit kvůli mému zdravotnímu stavu, manžel byl a je zcela zdravý. K mému problému se postavil tak skvěle, že mu do smrti nemůžu být vděčnější. Když se dozvěděl, že nebudu moci mít děti “normálně”, tak mi hned řekl, že to buď vybojujeme společně, nebo si dítě adoptujeme, ale že na to budeme vždy dva. A po celou dobu léčby to byl on, který pevně věřil v to, že se nám miminko jednou narodí. 

Můj problém s otěhotněním má kořeny již v dávnější době a můžu si za něj vlastně sama. Bohužel v mé anamnéze najdete deset let mentální anorexie, která mi zničila nejen všechny sociální vazby, po dlouhé roky velmi narušila až utlumila vztahy s rodinou (nebylo neobvyklé, že jsem s pláčem ujížděla do Brna už večer na Štědrý den a zbytek svátků trávila sama…), ale hlavně mi tato “kruela” vzala značnou část mého zdraví. Reprodukční zdraví vlastně celé. 

Po celou dobu, kdy jsem s MA bojovala, jsem neměla přirozenou menstruaci. Bohužel tato doba způsobila totální blokaci osy hypothalamus-hypofýza-vaječníky a už nikdy menstruace “nenaskočila”. Ani přes hormonální léčbu, bylinky, doplňky stravy…Po celou dobu studia jsem problém tolik nevnímala. Měla jsem dost práce se samotnou nemocí a studiem medicíny, na víc jsem neměla ani fyzickou ani mentální energii. Ale po dokončení studia mi čím dál víc docházelo, že už nejsem zase tak mladá a svůj problém musím začít řešit. Děti jsem totiž vždy strašně moc chtěla. Jeden z mých největších životních cílů vždy byl a bude zdravá a spokojená rodina. 

Po celé ty roky byly hladiny hormonů v odběrech nižší, ale pořád ještě celkem uspokojivé, ale v okamžiku, kdy jsem o miminku začala uvažovat více, tak dosáhly nulových hodnot. Znamenalo to jediné, moje vaječníky přestaly fungovat, v děloze byla milimetrová sliznice, která byla vlastně mrtvá. 

Obvodní gynekoložka mě tedy odeslala na vyšetření na specializované pracoviště a poradila mi skvělou kliniku a ještě lepšího lékaře v ní. 

Když jsem přijížděla na IVF Kliniku Tomášov ve Zlíně, tak ve mně byla malá dušička, styděla jsem se, nevěděla jsem, co mě asi čeká. Již na první vyšetření jsme museli jít i s manželem. Příčiny neplodnosti jsou ze 40% na straně ženy, ale ze 40% i na straně muže, je proto důležité hned vyšetřit oba. Dříve se vyšetřovala pouze žena a dávala se jí vždy ta “vina”. 

Odebrali nám oběma krev, mě čekal ultrazvuk a muže spermiogram. Výsledky byly hotové za měsíc, kdy jsme se oba opět dostavili na kliniku. Verdikt byl jasný. Manžel je zcela zdravý a u mě je jediná šance – podstoupit IVF, a to ještě s mizivou šancí. Spíše začal pan doktor mluvit o darovaném vajíčku. Asi si dovedete představit, jak jsme vypadala po cestě domů…Ale nechtěli jsme to vzdát a rozhodli jsme se, že není na co čekat a ihned musíme dát všechny síly i potřebné finance do boje za úspěšný IVF cyklus. 

Byla jsem nešťastná, že jako žena nefunguji, že zdravému muži nemůžu dát miminko “normálně”. Tehdy bylo velmi těžké se s tou situací smířit. Říkala jsem si, že mi budou lidé dávat najevo, že to dítě vlastně ani není moje. S odstupem času to tak vůbec nevnímám. Dítě z IVF je vymodlené a myslím si, že žena o něj “pečuje” již před porodem s tou největší opatrností a pokorou. A je 100% její, i když jeho “početí” proběhlo v laboratoři. Ale někdy nám osud prostě přichystá nelehké zkoušky. 

Při mém IVF vše bylo zcela matematicky vypočítáno, jelikož se do hormonální stimulace nemíchaly žádné moje hormony, vše se tedy dalo přesně naplánovat. I potom termín porodu měl být jistý:D Ale víte sami, že nakonec byl rozptyl poměrně hodně široký:D Začala jsem užívat vysoké dávky hormonů, byla jsem vlastně po delší dobu spíše předávkovaná, jelikož moje vaječníky na doporučené dávky vůbec nereagovaly. Já jsem ale zcela důvěřovala panu doktorovi a ani jednou mě nenapadlo, že bych snad protokol nectila. 

Z tabletek jsem volně přešla na injekce a pravidelně jezdila do Zlína na kontroly, zda vaječníky reagují. Vypadalo to beznadějně, ani vyšší dávky v injekcích nezabíraly a já jsem prakticky každou cestu ze Zlína brečela tak, že se divím, že jsem se nevybourala. 

Manžel to se mnou musel mít po celou dobu velmi těžké, nedokázala jsem v sobě najít víru, že se nám po podaří. A po každé kontrole jsem si jako ženy méně věřila. Potom se dávka ještě více zvýšila a já jsem najednou cítila, že mi snad chtějí vaječníky “vyskočit” skrze břišní stěnu. Cítila jsem hrozný tlak v podbřišku a na ultrazvuku se objevily vajíčka!!! Ihned jsme tak naplánovali jejich “odsátí”. 

Tohoto výkonu se nemusíte bát, jde o 5 minut trvající narkózu, při které vám speciální pipetou vysají zralá vajíčka z vaječníků. Ten stejný den partner odevzdá sperma a ihned se v laboratoři v misce oplodňuje. Ihned po zákroku Vám embryolog sdělí, zda jsou vajíčka dostatečně kvalitní k oplodnění a jak dopadl mužův spermiogram, jinými slovy, zda je vůbec nějaká šance, že k oplodnění dojde. Žena po zákroku 2 hodiny dospává a může odejít domů. Potom nastalo 24 hodin nekonečného čekání, zda se vůbec nějaké vajíčko “chytne”. 

My jsme měli velké štěstí a do 5. dne se hezky vyvíjelo 5 vajíček. Jedno mi tedy 5. den od odsátí vložili do dělohy. Další 4 jsme si nechali zamrazit k dalším pokusům. Tehdy jsme doufali, že si “nevystřílíme” hned úplně všechny. Po transferu, který již není v narkóze, zákrok probíhá jako gynekologické vyšetření, jsem zůstala doma, abych týden dodržovala klidový režim. Poté, co se povedlo získat zdravá vajíčka jsem nechtěla nic riskovat. Bylo to pro mě až příliš důležité. 

Dle doporučení se provádí odběry krve ke zjištění těhotenství za 14 dní od transferu. Já jsem již pátý den po transferu tajně běžela do lékárny a denně jsem si dělala těhotenský test. Zpočátku tam byli jen maličcí duchové, vlastně to mohl být ještě pozůstatek hormonů, ale mně to nalilo obrovské množství naděje do žil. Tolik jsem se těšila na odběr krve a ultrazvuk! Čekání na další vyšetření byla vždy dlouhá, ale zároveň mě držela nad vodou. 

A netrpělivě jsem počítala týdny těhotenství. Tyto pocity již zná každá nastávající maminka. Další průběh mého těhotenství znáte. Postupně mi čím dál více tvrdlo břicho, proto jsem přestala pracovat a snažila se odpočívat doma. Dále už to všichni znáte. Skončilo to krásně, nyní se tady vedle mě usmívá náš krásný a zdravý syn Albert, láska mého života. 

Chtěla jsem tímto ukázat, že i když vám budou lékaři říkat, že je šance na otěhotnění malinká, tak se nevzdávejte!

Já bych nyní moc chtěla, aby se mi přirozená menstruace navrátila. Bez hormonů, proto od ledna začínám s očistným programem, budu jíst jen skutečné jídlo a zaměřím se maximálně na své zdraví. 

Moc doporučuji knihu Jak zlepšit menstruační cyklus: https://alten-berg.cz/obchod/56-jak-si-zlepsit-menstruacni-cyklus.html

nebo program “Zdravé těhotenství od @kerolajna, https://zdravarodina.ltd

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *