0 - 10 let Těhotenství

MOJE TĚHOTENSTVÍ – ZÁVĚR

Už uplynul nějaký čas, kdy jsem se s vámi naposled podělila o svůj “těhotenský” příběh. Události posledních týdnů jsem musela nejprve sama v sobě trošku zpracovat. Doufám, že si ještě alespoň matně pamatujete, jak končil jeho poslední díl (jestli ne, mrkněte na články níže). 

Ležela jsem v nemocnici s dráždivou dělohou a byla vděčná za každé další ráno “2v1”, na tom záleželo, jestli se můj syn narodí zdravý. Nikdy v životě jsem neprožívala takové chvíle permanentního strachu. 

Přesně tři hodiny po dopsání posledního příspěvku mi odtekla plodová voda, a stalo se skutečností to, čeho jsem se nejvíce děsila. Byla jsem tak v šoku a postupně mě ovládl adrenalin z toho, co se bude dít. Byl podvečer a sloužící lékař mě poněkud vágně vyšetřil a konstatoval, že tam voda opravdu není (ležela jsem doslova v bazénku vody a další stále tekla). Oznámili mi, že se mám sbalit a pojedu do Zlína do perinatologického centra. Prý mám být ale v klidu, protože mi stále podávají tzv tokolýzu (infuze s látkou na zastavení děložní činnosti) a kontrakce nemám. Do dnešního dne mne mrzí, že nikdo neposlouchal má slova, jelikož jsem kontrakce v té době už měla a byly čím dál častější. 

Ta chvíle, než přijela RZP byla nekonečná. Mezi tím stačil přijet manžel, který v tu dobu sportoval poměrně daleko od domova. Když přijel, najednou jsem byla mnohem klidnější. 

Bohužel si personál sanitky nevěděl rady s infuzním stojanem, a jelikož bylo zásadní, aby infuze kapala dál, tak jsme velmi dlouho stáli před budovou gynekologie a lékař, záchranářka i řidič se snažili infuzi připevnit (nerozumím, protože podávání infuzí je zcela běžná věc!). Viděla jsem na manželovi, že už i on začíná být nervózní. Představa toho, že porodím takto nedonošené miminko v sanitce na cestě mezi dvěma nemocnicemi, byla děsivá.

Naštěstí jsme to ale stihli, a já se ocitla na porodním sále KNTB Zlín. Dle referencí z nemocnice, kde jsem byla do té chvíle hospitalizována, jsem neměla kontrakce a porod zatím nehrozil. Když mě ale personál při příjmu viděl, bylo jim okamžitě jasné, že se kontrakce zhušťují a miminko bude brzy na světě. Velmi rychle mi tedy podali antibiotika a velkou dávku hořčíku, které má pomoci ochránit nezralé CNS miminka.

Kontrakce byly čím dál častější a já nebyla ani schopná dojít do sprchy, abych se trošku nahřála a ulevila bolestem. Jakmile jsem si stoupla, tak jsem ucítila, jak mi maličký sjel úplně dolů a měla jsem pocit, že porodním v předsíňce sprchy. Okamžitě tedy volali tým neonatologů, aby se o miminko ihned po porodu postarali. 

V samotném závěru porodu kontrakce přestaly (asi byla děloha už vyčerpaná, jelikož jsem měla bolesti už od víkendu, jen byly poté překryty tokolýzou), proto mi podali oxytocin a v místnosti bylo cítit napětí, jelikož hlavička byla již vidět, ozvy se nedaly najít – v těchto chvílích je každá vteřina zásadní. 

Najednou se můj chlapeček  Albert ocitl na mém břiše a já ve vteřině zapomněla na všechnu bolest a strach posledních týdnů. Plakal, tedy spíše kňoural. Ten pocit byl nepopsatelný a každá máma to jistě potvrdí. Jelikož byl Bertík miminko “do dlaně”, vážil 1745g, tak ho po dotepání pupečníku ihned odnesli na JIP neonatologického oddělení. Bohužel jsem tedy přišla o tolik významné a krásné bondingování a přiložení k prsu. Bylo to ale z pochopitelného důvodu – maličký musel být zajištěn dechově, ihned umístěn do inkubátoru a potřeboval intenzivní péči odborníků. Od té chvíle jsem musela začít být trpělivá. 

Obrovské díky patří mému muži za neskutečnou oporu v průběhu celého porodu a vlastně po celou tuto těžkou dobu. Bez něj bych to nezvládla.

Nějakou dobu po porodu jsem se chtěla jít osprchovat, tak mě manžel doprovodil, ale ve sprše jsem omdlela. Od té chvíle jsem nebyla schopná vstát, aniž bych se ihned nesesunula k zemi. Důvodem byla krevní ztráta při porodu, ale také moje chudokrevnost, která se v průběhu těhotenství zhoršovala. Nepřidala tomu ani nemocniční strava, kde se střídá pečivo, sladké jogurty a vepřové maso. 

Vzhledem ke kolapsům jsem nebyla schopná jít druhý den za Bertíkem, tak ho viděl a klokánkoval tatínek. Byla jsem z toho nešťastná, už tak jsem se trápila obrovskými výčitkami, že jsem ho porodila tak brzy a nyní jsem ho ani nemohla jít navštívit, mluvit na něj a dotknout se ho. 

Další den se stav nelepšil a krevní odběry ukázaly, že musím dostat dvě transfuze. Během hodinky jsem byla jako znovuzrozená, doslova jsem vyskočila a běžela na JIPku se podívat za svým chlapečkem. Člověku se sevře srdce, když vidí to malinké miminko, které má všude možně hadičky a kolem inkubátoru píská řada přístrojů. V té chvíli ale už nezbývalo než věřit, že to náš syn vybojuje! Přístroje mu pomáhaly s dechem, krmil se sondou do žaludku a měl infúze.

Jelikož jsem moc chtěla kojit, tak jsem hned začala s odstříkáváním mateřského mléka, zprvu to bylo jen pár kapiček, ale poté se produkce mléka zvýšila a já s obrovskou pomocí odsávaček (sledujte můj blog, budu dávat tipy na výbavičku, včetně právě odsávačky  a získáte slevičky) jsem laktaci udržela do dnešního dne. Nyní dokonce dávám mléko jiným miminkám na celém oddělení, neboť Bertík ho tolik nepotřebuje. Ale je to opravdu za cenu pravidelného odsávání po třech hodinách pomocí elektrické odsávačky. 

Bertík dělal pomalu, ale jistě pokroky a já poté trnula doma, jak se mu daří, jelikož pro mě nebylo v porodnici místo a byla jsem 35km od něj. Denně jsem za ním jezdila a mohla ho tři hodiny klokánkovat, což byl tak nádherný čas! Po nějaké době se ale uvolnil pokojíček tzv “individualizované péče”, kam jsem mohla být přijata za Bertíkem a mít ho přímo v pokoji v inkubátoru. 

A jak to s námi bylo dál, zda dělá Bertík pokroky a jaké to je mít tolik nedonošené miminko, s jakými pocity se peru, jak bojuji s kojením a záněty prsou? To všechno se dozvíte v dalším čísle! Pokud chcete mít čerstvé informace, tak mrkněte na IG @lecimdeti. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *